Tuto knihu byste si neměli nechat ujít. Její autor, Jesús Huerta de Soto, je ekonomickým teoretikem, který vyznává zásady rakouské školy (Mises, von Hayek, Rothbard...). Na toto téma už od něj v češtině vyšla kniha pojmenovaná právě Rakouská škola, nyní jeho další myšlenky obsahuje kniha Teorie dynamické efektivnosti. A je to rozhodně zajímavé čtení.
Na rozdíl od předcházející práce se zde soustředí nikoliv na teoretické základy rakouské školy, ale spíše na to, jak její přístup využít k řešení konkrétních problémů. Obsah je poměrně heterogenní, zřejmě se jedná o dílo, jehož původním základem byly sebrané články. Jazyk knihy je lehce učebnicový, nečekejte veselé historky ze života makléřů; jde o výkladový a polemický, byť současně populárně napsaný text.
Soto v knize ukazuje hlavní rozdíly mezi rakouskou školou a neoklasickou ekonomií, respektive keynesiánstvím. Rakušané jsou radikální, pro ně je socialistou i Milton Freedman. Pokládají stát za organizované násilí (na rozdíl od marxistů ovšem jaksi z druhé strany spektra); smutně konstatují, že zatímco proti běžnému zločinu se lze bránit poměrně efektivně, proti organizovanému násilí ze strany státu je to velmi těžké.
Soto ovšem musí uvést, jak se bez státu obejít při řešení řady problémů – ukazuje to třeba na příkladu životního prostředí; zde, jak lze tušit, se bude argumentovat hlavně tragédií obecní pastviny v kontrastu s péčí o zdroje, k nimž existují jednoznačná vlastnická práva. Soto nicméně také ukazuje, že podnikání a ekosystémy mají mnoho společného, vznikají postupným vývojem, decentralizací a přizpůsobováním.
Dnes jsou paralely mezi ekonomií a ekologií zřejmé (obě slova ostatně původně znamenala totéž), vesměs se však demonstrují pomocí teorie her a jiného matematického modelování. K tomu však mají minimálně od Hayeka rakouští ekonomové odpor. Domnívají se – poněkud umanutě – že matematické modely mohou popisovat pouze rovnováhu, dynamický ekonomický svět prý ale takto zachytit nejde. Matematika se podle nich hodí pro fyziku, ne pro popis chování lidských bytostí. Své odpůrce obviňují z redukcionismu či scientismu, ti jim to zase vracejí tím, že bez modelů a testovatelných prognóz není pravé vědy.
Nicméně pojďme zpět ke knize. K dalším tématům patří úvahy o nacionalismu či o tom, zda se občané mohou proti státu lépe bránit v malých či velkých útvarech, dojde tedy i na EU. Jedna z kapitol se věnuje přímé demokracii, jedna přistěhovalectví. Co se týče migrace, podle Sota nevedou toky lidí k vyčerpání zdrojů ani nepřipravují o práci. Naopak více lidí s sebou (v jinak neregulovaném prostředí) nese další specializaci, dělbu práce a zvyšování efektivity. Na rozdíl od kolonie bakterií v Petriho misce je (respektive – dle autora knihy je) růst populace naopak jedním z generátorů růstu životní úrovně. V tomto smyslu je pak kniha současně i filipikou proti strachu z přelidnění. Civilizace může být jedině početná.
Stojí za to si podrobněji představit i Sotovy názory na současné bankovnictví. Nepřekvapí, že rakouští ekonomové jsou odpůrci centrálních bank, státem vynucované měny, respektive nekryté měny vůbec. V žaludku jim leží především bankovnictví částečných rezerv, z něhož vůbec vyplývá možnost, že banka zkrachuje. (Tady je třeba upřesnit, že rakouská škola nemá nic proti půjčkám či investičním fondům, ty jsou však negarantované. A jistě, lze si představit i krach banky spravující celou částku, dejme tomu při loupeži.)
Jak by fungovalo bankovnictví podle rakouské školy? Měny by byly kryté, tím pádem by množství peněz v oběhu nemohlo růst rychleji než ekonomika jako celek (dobře, lze zase protiargumentovat záplavou zlata, která ve právě Španělsku nastala po dobytí bohatých říší Nového světa). Existovaly by soukromé měny, vesměs vázané asi na nějaký komoditní index/koš. Banka by nevyplácela úroky, naopak by si strhávala poplatky za služby, s penězi by zacházelo jako se svěřenou věcí v úschově. Uložení peněz by bylo něco jiného než investice nebo půjčka.
Podle rakouské školy je samotný systém částečných rezerv dokonce příčinou opakujících se krizí a hospodářských recesí. Historická odbočka: Používat svěřené peníze k vlastnímu podnikání bylo zpočátku nelegální, poté by tím alespoň utrpěla prestiž banky, takže takové kroky se prováděly tajně. Posléze proto banky a politici otevřeně vytvořily centrální banku jako zapůjčovatele poslední instance. Každopádně, koho zajímají podrobnosti: penězi krytými komoditním standardem i soukromými měnami se soustavně zabýval také Hayek v knize Soukromé peníze – Potřebujeme centrální banku? (Liberální institut 1999)
Mimochodem, Soto je Španěl, jeho zájem o Rakouskou školu ovšem není úplně náhodný. Ačkoliv si dnes spojujeme pojmy jako „volný trh“ s anglickými/skotskými liberály typu Adama Smithe, příslušné ekonomické myšlení kupodivu začalo vznikat ve Španělsku v 16.-17. století (pokračování této školy v Rakousku možná souvisí s tím, že v obou zemích vládli Habsburkové).
Předchůdci, nebo alespoň jedněmi z předchůdců, současného libertarianismu byli teologové ze španělské Salamanky. Je docela kuriózní, že nejsvobodomyslnější přístup k fungování lidské společnosti se objevil v časech a místě španělské inkvizice – možná proto, že kritika znehodnocování měny nebo státních monopolů byla tehdy jednou z mála protestních aktivit, které nehrozily hranicí?
Jinak ke knize těžko co dodat – autor argumentuje přesvědčivě, jenže kdo příslušné vidění světa nemá, zůstane zřejmě nepřesvědčen. V tomhle je ekonomie něco jako politika, náboženství nebo umělecký vkus, spíše věcí názoru a preferencí než matematických či empirických důkazů.
Jesús Huerta de Soto: Teorie dynamické efektivnosti, Dokořán a CEVRO Institut 2013
O knize na stránkách vydavatele
Ervín Chrt
