Jak ministerstva financí, průmyslu a obchodu a zemědělství vykonávala v letech 2013 až 2015 akcionářská práva v obchodních společnostech s majetkovou účastí státu? Na odpověď na tuto otázku se zaměřil Nejvyšší kontrolní úřad. Kontroloři například zjišťovali, jak resorty promítly pravidla týkající se odměňování vrcholových manažerů a členů orgánů obchodních společností do svých předpisů a jak následně uplatnily tato pravidla v praxi. Ale zdaleka nejen to.
Kontroloři prověřili správu majetkových účastí státu v celkem 31 firmách s majetkovým podílem státu v hodnotě 106 miliard korun. Současné kompetence NKÚ neumožnily prověřit hospodaření těchto firem, plnění konkrétních pracovních smluv ani odměňování manažerů - členů představenstva nebo členů dozorčích rad.
Za významný problém NKÚ pokládá fakt, že stát dosud nemá ucelenou vlastnickou politiku, která by definovala jeho pozici jako vlastníka obchodních společností. Tato politika by měla jednoznačně zhodnotit, s jakými společnostmi s majetkovou účastí státu do budoucna počítá, které z nich pokládá za strategické a kterých se chce naopak zbavit. Takový dokument ale chybí, a to navzdory tomu, že úkol vypracovat vlastnickou politiku státu zadala vláda příslušným ministrům už v roce 2012. Termín jejího dokončení byl už několikrát odložen.
Při kontrole toho, jak ministerstva spravují majetkové účasti státu ve firmách, odhalili kontroloři řadu problémových oblastí. Ministerstva například nemohou řídit své zástupce v obchodních společnostech, a je tedy jen na těchto zástupcích, jak budou zájmy státu prosazovat. Kontrolu nad nimi mají ministerstva jen při jejich výběru, kdy hodnotí kandidátovy zkušenosti či odbornou způsobilost. Například MF se při výběru svých zástupců řídí jen velmi obecnými kritérii a pro jejich odvolávání nemá kritéria vůbec žádná.
Podle NKÚ je také nevyvážené, jak zákon upravuje jmenování toho, kdo má právo jednat za stát. V praxi tak vláda písemně pověřila k výkonu práv státu zaměstnance ministerstva jen u dvou z 31 společností. U ostatních - někdy i mnohem významnějších společností - o pověření rozhodoval jen ministr. Chybí také pravidla, která by stanovila postup státu v případech, kdy jeho práva v obchodní společnosti vykonává několik ministerstev.
Další nedostatky kontroloři odhalili převážně v oblasti odměňování vedoucích zaměstnanců a členů orgánů společností. Pro transparentní a jasně stanovené odměňování vláda přijala v roce 2010 zásady, podle kterých se měla ministerstva řídit. Z kontrolovaných resortů je ale v plné míře převzalo jen MPO. MF je do svých předpisů zahrnulo jen částečně - v praxi se tak odměňování nemuselo vázat na to, jestli činnost společnosti odpovídala jejím strategickým cílům nebo zájmům státu.
Ministerstva měla také podle zásad odměňování stanovit maximální celkový roční příjem manažerů, který neměl překročit určitou stanovenou částku. MF ale z 22 smluv schválilo 14, ve kterých nebyla stanovena maximální výše odměny. U 15 smluv se zase žádná část příjmů nevázala na plnění dlouhodobějších cílů společnosti. Chyběla v nich totiž povinná variabilní platová složka za plnění střednědobých cílů, na kterou by vznikl nárok po třech až pěti letech ve funkci. Tato složka měla přitom činit minimálně 30 % z maximálního ročního příjmu.
