Říká se, že stát je nejhorší hospodář, a jakkoli to zřejmě platí všude na světě, čeští politici by si jistě mohli dělat zálusk na přední příčky v soutěži o top promarněných příležitostí. Skvělým příkladem je nová bytová výstavba, která má velký ekonomický význam pro stát a velký vliv na spokojenost obyvatel. Jen z každého nového bytu v Praze stát inkasuje na daních téměř jeden milion korun. Podporuje tedy výstavbu? Ani náhodou! Přichází tak o miliardy korun ročně.
Při zhruba 5000 prodaných bytech v loňském roce stát získal na daních kolem pěti miliard korun. A to jen z bytů a jenom v Praze. Stát, který takto z nové výstavby profituje a přitom ukládá občanům a firmám pod sankcemi mnoho povinností, sám ale své vlastní povinnosti v mnoha případech neplní. Kvůli nedodržování zákonných lhůt úřady a dotčenými orgány státní správy trvá nyní vyřízení stavebního povolení v Praze často i déle než 10 let.
„Stát paradoxně finančně profituje ze situace, kdy ceny přestávají být dostupné pro střední třídu,“ řekl šéf Central Group Dušan Kunovský. Pokud veřejná správa z prodeje nových bytů získává tak vysoké finanční prostředky, měla by alespoň zajistit to, co je k fungování bytového trhu podstatné.
„Zásadně by pomohlo to, kdyby státní úřady a dotčené orgány, které se vyjadřují k projektům v rámci povolovacího procesu, dodržovaly správní lhůty a nezdržovaly výstavbu často jen ze zcela malicherných a formálních důvodů. Nezbytné je odstranit alibismus úředníků a politické tlaky, kterým velmi často podléhají,“ vysvětlil Kunovský. Délka povolovacího procesu od zahájení prací na projektu až po schválení výstavby se totiž aktuálně u běžného bytového domu v Praze protáhla na deset let a někdy i více. Velká část neúměrně dlouhé doby přitom připadá právě na nekonečné čekání na stanoviska a vyjádření od dotčených orgánů a správců sítí.
Viníkem současné bytové krize je zjevně legislativní past, do které se stát sám v oblasti povolování nové výstavby dostal. Prvním krokem dobrým směrem bylo zavedení společného povolení, které slučuje územní a stavební řízení do jednoho a které se v praxi začíná projevovat jako efektivní nástroj pro urychlení povolovacího procesu. Zkrácení procesu má přinést také fikce souhlasu, kterou Ministerstvo pro místní rozvoj (MMR) prosazuje. Následovat by mělo ale také zjednodušení projektové dokumentace nutné pro schvalování. Snahy o postupné zkracování nekonečného povolovacího procesu staveb pak završí komplexní rekodifikace stavebního práva, jejíž záměr po připomínkovém řízení nyní ministerstvo předložilo vládě.
Ve srovnání s řadou zemí EU je u nás sazba DPH na nové bydlení daleko vyšší. Česko uplatňuje aktuálně na bydlení 15procentní sazbu u menších bytů a 21procentní u větších bytů a ateliérů. Například v Polsku je sazba u menších bytů osmiprocentní, ve Francii 5,5procentní a v Maďarsku dokonce pětiprocentní. „Již před lety se diskutovalo o zařazení bydlení do snížené desetiprocentní sazby, ale bez úspěchu. Nyní, kdy velká města bojují s vážnou bytovou krizí, je vhodné toto téma opět otevřít,“ připomněl Kunovský. „Případná změna daně by se totiž v plné míře promítla do snížení ceny pro kupující. Developeři totiž ceny stanovují vždy bez DPH a daň se k tomu jen automaticky připočte,“ dodal.
Nižší sazbu DPH pro nové bydlení již Česko v minulosti mělo. V uplynulých letech ale sazba daně uplatňovaná na byty do 120 m2 velmi narostla. Ještě v roce 2007 byla pětiprocentní, později devíti, deseti, 14 a od roku 2013 je pak 15procentní. Ještě před deseti lety tedy stát inkasoval na průměrném bytu s cenou 3,5 milionu korun na DPH částku 175 tisíc korun, což celkovou cenu navýšilo jen na 3,7 milionu korun. Dnes je ale příjem státu na DPH z průměrného pražského bytu v celkové částce téměř pětinásobný, než před deseti lety.
Podle zástupců Central Group by při přerozdělování prostředků z daní by měly výrazně více peněz získávat města a obce. Ty totiž podle firmy nesou hlavní zátěž spojenou s novou výstavbou. Města a obce by pak měly tyto peníze navíc směřovat zejména do staveb technické a dopravní infrastruktury a na stavby občanské vybavenosti.
V současnosti řeší soukromí investoři nejen technickou a dopravní infrastrukturu na vlastním pozemku a v přímé návaznosti, ale často jsou nuceni investovat také do infrastrukturních staveb v širokém okolí. Tím suplují úlohu veřejné správy, a to samozřejmě zásadně prodražuje nové byty. „Ve větších projektech jsme schopni budovat prostory pro obchody, služby, restaurace a kavárny, a financovat a vybudovat i parky a dětská hřiště. A můžeme i poskytnout městu pozemky pro potřebnou občanskou vybavenost, tedy zejména školská zařízení sloužící širokému okolí. Ale vlastní výstavba škol a školek musí být financována z veřejného rozpočtu. Pokud nové byty mají být cenově dostupnější, nemohou tyto náklady v žádném případě nést soukromí investoři a potažmo tedy kupující nových bytů. Zajištění staveb občanské vybavenosti a rozsáhlejší infrastruktury je jednoznačně úkolem veřejné správy, proto také stát vybírá od občanů a firem tak vysoké daně,“ vysvětlil Kunovský.
Hlavně by ale mělo začít fungovat povolování staveb tak, jak je zvykem v civilizovaných částech světa. K těm se, bohužel, Česká republika v tomto ohledu ani nepřibližuje.
