S rozvojem udržitelnosti ve firmách řeší stále více podniků i svůj přístup k nákupům. Firmy se dnes učí zavádět cirkulární a udržitelné principy ve výrobě. Avšak v oblasti nákupů výrobních materiálů či v pořizování zboží a služeb pro provozní účely iniciativy váznou. Jedním z důvodů je, že firmy posuzují nákupy stále především z pohledu pořizovacích nákladů. To však není pro zhodnocení udržitelnosti výrobků a služeb dostačující. Řešením je posouzení dlouhodobé ekonomické hodnoty výrobku, neboli Life Cycle Costing. V čem nástroj Life Cycle Costing spočívá, jak zapadá do ESG reportingu a co firmám poskytne za informace?
“Klíčovou perspektivou, jakou se dnes musíme ve firmách dívat na cirkularitu v nákupech, je tzv. Life Cycle Costing. Tento ukazatel měří dlouhodobou ekonomickou hodnotu výrobku nebo služby. Kromě pořizovacích nákladů bere v potaz také operativní náklady spojené například s údržbou a opravami produktu, spotřebou energie i náklady spojené s koncem užívání výrobku a jeho likvidací. Přistupují-li firmy k nákladům v tomto širším kontextu, tak vychází cirkulární nákupy jako ekonomicky mnohem přijatelnější, a to i přes mnohdy vyšší pořizovací cenu udržitelnějšího nebo cirkulárního produktu,” vysvětluje Dagmar Milerová Prášková, expertka CIRA Advisory na udržitelné nákupy firem.
V praxi však není výjimkou, že firmy nakupují každý rok novou elektroniku či velké množství propagačních předmětů. Upřednostňují tak mnohdy kvantitu nad kvalitou. Tomu nahrává právě nízká pořizovací cena některých produktů a praxe tzv. daňové optimalizace formou dočerpání budgetů na konci účetního roku s cílem snížení daňového základu firmy. Takový přístup jde však plně proti myšlence udržitelných nákupů: “Pro klienty, které školíme v udržitelném nakupování, to zní často paradoxně, ale udržitelný nákup znamená často nenakupovat vůbec. Jinými slovy, prvním krokem nákupčích ve firmách je přehodnocení potřeb. Platí, že nejudržitelnější produkty či řešení jsou ta, která již ve firmě máme. A pokud už musíme pořizovat další věci, pak jich pořizujme co nejméně a již ve fázi nákupu mysleme také na konečnou fázi životního cyklu daných výrobků,” zdůrazňuje Milerová Prášková.
Hlavní překážkou aplikování udržitelných principů do firemních nákupů je pak právě neznalost takto komplexního přístupu ze strany nákupčích. Potažmo nedostatek času jednotlivé nákupy komplexně zhodnotit a zorganizovat z hlediska udržitelnosti. Pokud chce firma rychle zavést udržitelnost alespoň do části svého nákupního procesu, může se zaměřit na oblasti, kde lze tyto principy zavést relativně jednoduše - například pořizování nové elektroniky, reklamních dárků nebo také cateringu na akce.
“Z dlouhodobého hlediska však doporučujeme zaměřit se na systémový přístup k nákupům. Tuto cestu akcentuje i nefinanční reportovací povinnost dle nástroje ESG. Strategií udržitelně smýšlejících a jednajících firem by mělo být zavádět udržitelné nákupy do těch oblastí, kde má byznys firmy největší dopad. Obvykle se jedná o aktivity tvořící tzv. core business dané firmy. Pokud například ropná společnost řeší udržitelnost nákupem recyklovaného kancelářského papíru, tak její reálný dopad je z pohledu udržitelnosti naprosto minimální,” vysvětluje Milerová Prášková.
