Představy o potravinách vyrobených v Polsku jsou prý v Česku značně zkreslené. Za tím si stojí akreditační orgán United Registrar of Systems Czech (URS Czech), nadnárodní společnost, která se zabývá certifikací mezinárodních podnikových standardů se zastoupením v Česku. Problém je zřejmě v nákupu za co nejnižší ceny a nedůsledná kontrola od českých odběratelů z řad řetězců.
Obavy lidí ohledně polských potravin nejsou podle URS vůbec na místě, a proto i možné vytlačení z českého trhu prý spíše spotřebitele poškodí. „Český manažer má za úkol nakoupit co nejlevněji, kvalitu neověřuje, i když by měl. Když někde nakupuji, nechám si od dodavatele vyžádat standardy kvality, to se bohužel neděje,“ říká Petr Maličovský, generální ředitel URS Czech.
„Rozhodně polské výrobce a obchodníky nevnímáme tak negativně, jak jsou prezentováni v českých médiích. Podle našich zkušeností si tamní firmy uvědomují přínosy podobných opatření. U nás to funguje tak, že přijde nějaká povinnost, my ji rychle splníme, hlavně ať to stojí co nejméně,“ míní Maličovský s tím, že polští výrobci potravin zavádějí často vyšší standardy než české firmy. Souhlasí s ním i ředitel tamní pobočky URS, Bartosz Ratowski.
„Polsko exportuje do ČR množství potravinových výrobků, je to zhruba 16 % veškerých sem dovážených potravin. U takového objemu dovozu je také možnost, že se někde objeví problémy. Ovšem nedá se opomenout fakt, že hodnota potravin dovážených z Polska do ČR činí zhruba 1 miliardu eur – přičemž problémy se týkaly potravin v objemu asi 0,5 mil eur,“ říká Bartosz Ratowski z URS Poland.
„Od firem, které auditujeme v Polsku, slyšíme, že český klient bohužel sahá převážně po těch nejlevnějších produktech. Tamější společnosti musely leckdy požadavky české strany odmítnout, protože nebyly schopny vyrábět za tak nízkou cenu. Často je úroveň jejich standardů tak vysoká, že si ani nemohou dovolit takto extrémně levné produkty vyrábět,“ míní Maličovský.
Polské potravinářské společnosti podle URS investovaly do modernizace a inovací potravinářské výroby řádově desítky miliard korun a řadí se tak mezi evropskou i světovou špičku potravinářských podniků v oblasti inovací výroby. Polsko umí čerpat dotace z EU, jejich fabriky jsou „hypermoderní“.
Za nekvalitními surovinami z Polska stojí zřejmě také špatná kontrola českého zpracovatele, který si surovinu objednal. Nedostatečná kontrola při přejímce zboží českého objednatele může stát za nekvalitou. Kontrola kvality nezávislou organizací při přejímce zboží, která běžně funguje nedostatky v kvalitě odhalí. Říká též Petr Maličovský.
„Pro obě země, myslím, platí, že není nastavena dostatečná úroveň kontroly ze strany státních orgánů, a především pak sankce a postihy viníků. V Česku jsou podle našich informací pokuty velmi nízké, na výrobce tedy jejich odstrašující efekt neplatí. V Polsku jsou pokuty sice nastaveny mnohem přísněji, ale je tam skutečně mnohem větší počet firem, které by měly státní orgány zkontrolovat, což nestíhají. Samy dobré a renomované polské firmy stojí o to, aby byl počet státních kontrol v Polsku větší a obor tak měl i díky tomu lepší pověst,“ říká Ratowski.
V Polsku rozhodně je podle Ratowskiho mnohem širší a pestřejší výběr potravin. Česká nabídka potravin je oproti té polské asi třetinová. Druhá věc je, že v ČR se ve všech obchodních sítích stále opakuje omezený počet výrobců a produktů. V Polsku o poznání lépe funguje síť lokálních výrobců, mnoho místních výrobků koupíte jen v určitých krajích. Ale i trh jako celek je v zemi jinak rozdělený: Existují tři obchodní sítě, všechny ve vlastnictví polských majitelů, které mají určitým způsobem trh regionálně rozdělený. Stanovili si, že budou do jisté míry dávat přednost polským výrobkům. Na trhu mají velmi významný podíl, společně s místními výrobci činí přes 60 procent. Poláci své domácí výrobky také rádi podporují, například některé velké polské společnosti mají často interní systém, v jehož rámci využívají přednostně domácí produkty.
Je to patrně do značné míry dáno tradicí. Mnoho let bylo v Polsku na 40% obyvatel zaměstnáno v zemědělství a potravinářském průmyslu. Historicky mají Poláci k tomuto sektoru vybudovaný vztah. Po roce 1989 vyrostlo hodně zpracovatelů a mezi sebou museli bojovat nejen cenou, ale také kvalitou. Řekněme, že pro Poláky obecně není cena v případě potravin tím hlavním kritériem výběru.
Do Německa či Velké Británie putuje daleko větší objem polských potravin než do ČR, přesto žádné pochybení země nehlásí. „Nic jsme tam nezaznamenali. Skoro denně jsem v kontaktu s polskými potravinářskými firmami, a proto vím, že mají zájem o západoevropské trhy, a tím pádem také o vysoký standard výroby. Český trh je pro ně relativně malým trhem, který často požaduje enormně levné zboží, což pak problematizuje, jak už jsem zmínil, polské potraviny obecně. A sleduji i určitý reciproční efekt – nedávná metanolová kauza s nekvalitním alkoholem se v Polsku probírala mnohem intenzivněji než například v Německu,“ říká Maličovský.
Aféry s polskými potravinami samozřejmě existují a kontrolní orgány v Polsku by patrně měly pracovat rychleji a efektivněji. Například kauza s technickou solí v uzeninách se táhne už pět let. Byla to ovšem zřejmě především aféra týkající se daňového podvodu. Samotná sůl totiž prošla všemi přísnými hygienickými kontrolami v potravinářském průmyslu a splňovala normy. Podstatou podle URS bylo, že technická sůl byla zařazena v jiné daňové skupině, tudíž bylo možné ji nakoupit levněji.
