Už od pravěku je lidstvo zvyklé sdílet. Kdysi celá tlupa společně ulovila mamuta a sdílela tak zdroje, dnes sdílíme třeba tramvaje po cestě do práce nebo nejnovější epizody seriálů na internetu. Sdílení je celé věky přirozenou součástí lidského života. Tak proč se štítíme sdílení internetových přípojek?
Odpověď na tuto otázku je možná snazší, než se zdá. Žil byl jednou v Česku monopolní poskytovatel pevných telefonních linek, který nabízel „širokopásmové“ připojení k internetu ADSL tak, že celkovou kapacitu přípojky počítanou už tak v kilobitech za sekundu nechal sdílet mnoho desítek svých zákazníků. Snadno si asi představíte a mnozí jistě také zavzpomínáte, že výsledné připojení bylo jen těžko použitelné. Takovému sdílení linky se odborně říká agregace a právě toto slovo se od těch dob v tuzemském IT vyslovuje šeptem. Ovšem to, že o agregaci poskytovatelé nemluví, neznamená, že neagregují.
Stejně jako pro ulovení mamuta, cestování do práce, tak i pro připojení k internetu se přirozeně musíme spolehnout na sdílení zdrojů. Jeden pračlověk by mamuta jen těžko přemohl, a kdyby ano, sám by jej stejně nedokázal spotřebovat. Kdyby se všichni cestující MHD rozhodli vydat do zaměstnání auty, nejspíš by si v nich stihli sníst i polední svačinu. Co by se stalo, kdyby součtu všech deklarovaných kapacit internetových přípojek každého poskytovatele mělo odpovídat jeho skutečné připojení do internetu, si představit dokážeme jen těžko. Nakonec však dojdeme k přesvědčení, že něco takového vlastně není ani možné.
Nejlépe je to vidět na menších poskytovatelích připojení pro domácnosti. Mnohá města mají metropolitní optické sítě, poskytovatelé v nich provozují stovky přípojek, rychlosti 100 Mb/s či dokonce 1 Gb/s přitom nejsou výjimkou. Věříte, že takový poskytovatel provozuje vlastní přípojku do internetu odpovídající součtu přípojek zákazníků, tedy například s propustností v řádu stovek gigabitů za sekundu? Samozřejmě, že ne. Takový poskytovatel připojení agreguje, jen se tím nechlubí.
Stejně je tomu v oblasti profesionálních služeb. Ani provozovatelé datových center nezajišťují internetové připojení na úrovni součtu všech klientských přípojek. I když o tom neradi mluví, agregují. Kdyby neagregovali, museli by své služby zdražit o stovky, ne-li tisíce procent. Klíčem k neopakování situace s ADSL a tím i spokojenosti zákazníků je přitom rozumné nastavení pravidel agregace a samozřejmě jejich zveřejnění, aby zákazník nepodléhal iluzi, že poskytovatel neagreguje či agreguje méně.
Dobrým příkladem transparentního přístupu k agregaci je společnost Coolhousing, jejíž datové centrum najdete na Vinohradské třídě v Praze. Součástí specifikace všech služeb je přesná definice agregace připojení. Žádnou linku nesdílí více než 24 serverů, v praxi však méně. Jednotlivé agregační skupiny jsou navíc průběžně vyvažovány tak, aby žádná linka nebyla vytížena výrazně více než jiné. To v praxi znamená, že agregace zákazníky nijak neomezuje: Na 100Mb agregovaných linkách jejich servery i ve špičkách dosáhnou na 70 Mb/s odesílání a 60 Mb/s stahování dat, celková kapacita internetové konektivity je dlouhodobě vytížena na méně než 20 %.
Tato čísla ukazují, že dobře nastavené agregace se není potřeba obávat. Nepomáhejte však poskytovatelům se nepříjemným otázkám na agregaci vyhýbat. Volte poskytovatele, který vám prodávanou službu popíše a ani o neoblíbeném sdílení kapacity připojení nemluví šeptem. Nabídku služeb Coolhousingu najdete na webu www.coolhousing.net.
(Partnerský příspěvek)
Jako datové centrum se - mnohdy bez ohledu na velikost - označuje prostor, v němž jsou umístěny centrální počítačové systémy organizace...
