Je obecně známo, že úroky na většině účtů v českých bankách jsou velmi nízko i poté, co ČNB zvedla své sazby. Banky mají totiž zpravidla peněz dost, a tak se o klienty a jejich peníze zrovna neperou. I přesto se ovšem dají peníze na bankovních účtech aspoň trochu zhodnotit, případně alespoň ne příliš neznehodnotit inflací.
Časopis dTest upozorňuje, že spořicí produkty patří k nejrozšířenějším nástrojům zhodnocování dočasně volných finančních prostředků. Důvod jejich letité obliby tkví především v jejich jednoduchosti: stačí zvolit nejvhodnější produkt některého z finančních ústavů. Kritérií výběru přitom není mnoho, obvykle se rozhodujete podle výše úrokové sazby, typu úročení či doprovodných poplatků.
Zásadní je si uvědomit, jak dlouhou dobu chcete vložené prostředky v bance ponechat. Pokud si termínem výběru nejste jisti, je pro vás vhodnější spořicí účet. Ten umožňuje úspory či jejich část kdykoliv vybrat a mít tak naspořený obnos vždy k dispozici. Opakem je termínovaný vklad, kde je třeba počítat s takzvanou vázací dobou, po kterou se svými úsporami nebudete moci disponovat. „V případě nutnosti sice můžete nastřádané finance vybrat i mimo předem stanovenou dobu, podmínky předčasného výběru však bývají značně nevýhodné a banky jej sankcionují například ztrátou nároku na vyplacení úroků,“ říká Eduarda Hekšová, ředitelka spotřebitelské organizace dTest.
Co se týče výše zhodnocení, většinou jasně vítězí termínované vklady. Banky totiž oceňují, když dopředu ví, jak dlouhou dobu budou vaše finance spravovat. Této informaci zpravidla také přizpůsobují výši odměny, respektive úrokové sazby. Mezi dopředu známou dobou uložení a předpokládaným výnosem tak většinou platí přímá úměra: čím déle necháte banku se svými prostředky disponovat, tím více peněz na spoření vyděláte.
Ani toto pravidlo však neplatí stoprocentně. „Existují finanční instituce, kde na termínovaném vkladu s nejdelší možnou vázací dobou vyděláte méně než na spořicím účtu s mnohem kratší dobou uložení,“ upozorňuje Hekšová. A vysvětluje: „Do hry totiž vstupují i další faktory, které mohou výsledný výnos značně ovlivnit. Například podmínka využívání dalšího produktu stejné banky, určení minimálního zůstatku či vkladu nebo nejrůznější poplatky za související finanční transakce. Před uzavřením smlouvy je proto potřeba si vždy nejen prostudovat příslušné obchodní podmínky, ale i porovnat danou modelaci s nabídkou konkurence.“
Banky nejsou jediným subjektem, u něhož můžete spořit. Jak spořicí účty, tak termínované vklady nabízejí i družstevní záložny (podle zákona je možno používat i označení spořitelní či úvěrní družstvo). Ty lze zjednodušeně popsat jako finanční instituce vesměs menšího rozsahu, které svou činnost soustředí na přijímání vkladů a poskytování úvěrů. Oproti klasickým bankám se záložny vyznačují liberálnějším přístupem ke klientům (členům), s nimiž mají bližší vztah ve smyslu rozhodovacích pravomocí i podmínek poskytování úvěrů.
Družstevní záložny byly v minulosti známé spíše pod pojmem „kampeličky“. Nedokonalá legislativa devadesátých let minulého století umožňovala nejen jejich prudký nekontrolovaný nárůst, ale také nezodpovědné nakládání s prostředky klientů ze strany jejich majitelů. Desítky kampeliček tak tehdy svou činnost ukončily likvidací či konkurzem a podvedení střadatelé se jen těžko domáhali navrácení svých úspor. Dnes je však situace zcela odlišná. „Pro založení a působení družstevní záložny platí přísná pravidla a vzhledem k současným kontrolním mechanismům se dnešní věřitelé již o své vložené prostředky obávat nemusí,“ říká Eduarda Hekšová.
