Veřejné instituce tu jsou pro to, aby občanům sloužily: rychle, pohodlně a moderně. Neměli bychom tolerovat, když tomu tak není. Přesně těmito slovy jsme před dvěma lety začali náš článek v sesterském magazínu VizeX. Co se od té doby změnilo? Digitalizovala se veřejná správa a slouží nám? Poduďte sami...
Ideální veřejná správa se k občanovi chová jako ke klientovi: Šetří jeho čas, takže s ním komunikuje z jednoho místa a elektronicky, nevyžaduje stále dokola stejné informace, rozhoduje dávno před časovými limity, které jí stanovuje zákon a je-li občan nebo firma, tedy klient, v prodlení s nějakou svou povinností, slušně ho na to upozorní. Teprve potom může přijít postih. Zní to jako žert? A proč by to takto vlastně nemohlo být?
Zvýšení efektivity veřejné správy vyžaduje řadu opatření - ale prvním krokem k cíli je nějaká smysluplná představa o tom, kam vlastně směřovat. Teprve po tom je na řadě volba vhodných legislativních i organizačních opatření a, pochopitelně, také technologií odpovídajících 21. století.
Digitalizace veřejné správy je velkým tématem v celé Evropské unii, která už v roce 2004 přišla s iniciativou IDABC (Interoperable Delivery of European eGovernment Services to public Administrations, Businesses and Citizens), později následovanou programem ISA (Interoperability Solutions for European Public Administrations). Podíváme-li se ale na reálné pokroky, výsledky jsou povětšinou, mírně řečeno, vlažné. I proto se ve veřejných diskusích nebo v médiích stále dokola zmiňuje několik pozitivních příkladů zemí, kde digitalizace pokročila, nejčastěji pak Estonsko, případně Velká Británie.
Ne, že by se v ČR za poslední léta nic nezměnilo. Prostřednictvím datových schránek (které jsou tu již od roku 2009) lze elektronicky komunikovat s úřady, na webových stránkách úřadů lze vyplnit a nechat si zkontrolovat elektronické formuláře (například daňové přiznání), ale ke komplexnímu řešení elektronizace a klientského přístupu veřejné správy to má daleko. A ani poslední dva roky na tom moc nezměnily.
Veřejná správa počátku 21. století by měla být schopna nabídnout vyřízení všech záležitostí on-line, měla by být schopna předávat si informace, které už má, tak, aby občan komunikoval v jedné záležitosti pouze s jedním „kontaktním bodem“, a měla by on-line poskytovat informace o stavu vyřizování dané věci. Úředníkům by měly s vyřizováním maximálně pomáhat expertní systémy, aby se vyřizování urychlilo a zbavilo zbytečných chyb.
Aktuální situace, kdy úřady běžně vyžadují informace, které již veřejná správa má, požadují podklady, které nepotřebuji, a mnohdy nedodržují zákonné lhůty a rozhodují s vážnými chybami, brzdí ekonomiku a znepříjemňuje život občanům i firmám - a proto je dlouhodobě neúnosná.
V září 2016 představil předseda vlády Bohuslav Sobotka projekt Iniciativa 202020, který má za cíl významně posunout elektronizaci veřejné správy v ČR. „Poté, kdy se v posledních deseti letech investovalo do velkých infrastrukturních projektů, které nejsou na první pohled vidět, je potřeba občanům a firmám konečně zprovoznit pestrou nabídku služeb, které budou stejně využívané a užitečné, jako je dnes nakupování přes internet nebo internetové bankovnictví,“ uvedl Zdeněk Zajíček, prezident ICT Unie, jednoho ze zakládajících členů iniciativy.
Před dvěma lety jsme psali, že již v roce 2018 by měli občané ČR dostávat nové občanské průkazy s čipem, které mají umožnit vzdálenou zabezpečenou komunikaci občanů s veřejnou správou. Jaká je situace dnes? Od 1. 7. 2018 jsou skutečně občanům ČR plošně vydávány občanské průkazy se strojově čitelnými údaji a kontaktním elektronickým čipem.
Držitel se může pomocí svého občanského průkazu a nainstalované podpůrné aplikace přihlašovat k online službám a portálům poskytovaných veřejnou správou. Na základě úspěšného prokázání své totožnosti může občan bezpečně využívat služby, které daný úřad nabízí k vyřízení elektronickou cestou - a těch by mělo přibývat.
Držitel si do čipu může uložit i kvalifikované certifikáty pro vytváření elektronických podpisů. Pomocí těchto certifikátů a příslušných kryptografických klíčů pak může držitel elektronicky podepisovat dokumenty, e-maily, smlouvy, apod. Kvalifikovaný elektronický podpis má podle platné legislativy stejnou právní relevanci jako podpis vlastnoruční.
Držitel si do čipu může uložit i autentizační certifikáty, pomocí nichž a příslušných kryptografických klíčů se pak může přihlašovat k informačním systémům. Autentizační certifikát musí být vydán kvalifikovaným poskytovatelem služeb vytvářejících důvěru.
Stále ale podle nás platí, že má-li být průkaz efektivně využit, měl by být schopen nahradit většinu dalších průkazů - od řidičského průkazu přes kartičku pojištěnce a tramvajenku po rybářský lístek. A stejně jako v Estonsku by měl mít i elektronickou podobu určenou k uložení do chytrého telefonu - tak, aby nebylo nutné s sebou tento průkaz vůbec nosit.
V ČR vznikl rovněž nový portál veřejné správy, který slibuje snadný přístup k elektronickým službám státu. Najdete ho zde a my ho zde nechceme zatím komentovat. Rádi si ale přečteme vaše názory v komentářích.
Ať se podíváme do oblasti veřejných služeb kamkoli, digitalizace stále zaostává daleko za aktuálními možnostmi a neefektivita, které z toho vyplývá, je doslova omračující. Jen dva příklady za všechny: V oblasti zdravotnictví a sociálního pojištění ještě v roce 2019 fungují papírové neschopenky (vyplňované v pěti kopiích!), naštěstí ale už máme elektronické recepty na léky. V justici ještě stále existují papírové soudní spisy, mnohdy o stovkách či tisících stran, které jsou převáženy z místa na místo. Jak efektivně lze s rozsáhlým papírovým spisem pracovat?
Již výše zmiňujeme nutnost podpořit rozhodování lidí expertními systémy, které jsou schopny na základě standardizovaných vstupů nabídnout odpovídající výstup. V případě rozhodování úředníků pak právě standardizované vstupy z on-line formulářů - doplněné o data z veřejných rejstříků - mohou být takovým podkladem.
Dalším zásadním požadavkem je snadný přístup k maximálnímu objemu informací o fungování veřejné správy, a to včetně nakládání s finančními prostředky. Významným krokem bylo v tomto ohledu zavedení Registru smluv, který se však stále část politiků snaží výrazně omezit. Důležitou roli hraje již delší dobu i Zákon o svobodném přístupu k informacím, praxe ale ukazuje, že získat na jeho základě informace může být zdlouhavé a tudíž neefektivní. Maximum informací by mělo být dostupných bez jakéhokoli žádání - on-line. Leccos se zde mění, ale mohlo by to jít rychleji.
Informace o hospodaření státu i vybraných samosprávných celků lze nalézt zde na webu, nicméně informace stále nejdou ani zdaleka do potřebného detailu. Jak ukázal již Registr smluv, zveřejnění dat o fungování veřejné správy může vést k soukromým iniciativám, které tato data analyzují a komentují. Tak lze očekávat i vznik iniciativ, které budou analyzovat veškeré příjmy a výdaje veřejné správy, budou-li potřebná data k dispozici. Jen důsledná veřejná kontrola - podpořená odpovídajícími technickými prostředky - může vést k omezení populárního „odklánění“ veřejných prostředků.
Stejně je třeba zavést systém kontroly rozhodování úřadů, aby byla mimo jiné zajištěna konzistence, eliminovány excesy a identifikována úzká hrdla rozhodovacích procesů.
Digitalizace veřejné správy se týká i tak pro demokracii zásadního procesu, jako jsou svobodné volby. Plně elektronické volby zavedlo v roce 2005 jako první Estonsko a dnes se tu elektronicky volí jak do místních zastupitelstev, tak i do parlamentu a do evropského parlamentu. Volit přitom lze odkudkoli, kde je k dispozici internetové připojení. Elektronické formy hlasování využívá cca třetina voličů.
K identifikaci voliče slouží digitální občanský průkaz, pro zajištění bezpečnosti je třeba ještě zadat další bezpečnostní kódy. Každý elektronicky odeslaný hlas je zašifrován a vložen do dvou digitálních obálek, čímž je zajištěna anonymita volby.
Odpůrci elektronických voleb nejčastěji používají dva argumenty: jednak obavu o bezpečnost systémů, jednak nemožnost zajistit, že bude volič v okamžiku hlasování sám - čímž je zpochybněna tajnost volby. Oba tyto argumenty mají svou váhu - ale oba tyto problémy se týkají rovněž již běžně využívaných volebních postupů. I u klasických voleb je třeba využívat mechanismy pro zajištění bezpečnosti. A problém tajnosti volby se týká i korespondenčního hlasování, které je v řadě zemí již řadu let běžně využíváno.
Ve veřejné správě a veřejných službách už dnes nacházejí uplatnění i poněkud extravagantní technologie, které jsme dříve znali jen ze sci-fi filmů. Dobrým příkladem je Dubaj, kde od letošního roku slouží robotičtí policisté. Nejprve v obchodních domech a u turistických památek, kde slouží k tomu, aby jim lidé mohli hlásit zločiny, platit u nich pokuty nebo prostřednictvím dotykového displeje na jejich prsou získat nějaké informace. Roboty by měly v Dubaji do roku 2030 tvořit třetinu policejního sboru.
O bankách se někdy říká, že jsou to zkostnatělé instituce, ale elektronické bankovnictví již řadu let považujeme za samozřejmost. Pro drtivou většinu úkonů do bank nemusíme osobně, ostatně stejně jako do řady dalších soukromých subjektů, které nabízejí své zboží nebo služby. Neexistuje žádný důvod, abychom stejně pohodlně nezařizovali své záležitosti i s veřejnou správou.
(Tento článek vychází z textu magazínu VizeX, který publikujeme s jeho svolením při příležitosti plánovaného ukončení vydávání VizeX.)
