V České republice jsou pravidla pro propuštění zaměstnance jedny z nejpřísnějších v Evropě. Je přitom téměř nemožné se rozloučit se zaměstnancem, který například jen nezapadá do týmu. S náklady na propuštění zaměstnance z organizačních důvodů je Česko čtrnácté. Vyplývá to ze čtvrtého vydání studie Deloitte International Dismissal Survey, která porovnává situaci ve 46 zemích Evropy, Jižní Ameriky a jihovýchodní Asie.
Vyšší náklady než v Česku při propouštění z organizačních důvodů mají dle studie v Evropě například v Itálii, Belgii, Francii nebo na Slovensku. Naopak nižší v Rakousku či Německu.
„Kalkulace nicméně nezohledňuje případy, kdy zaměstnavatel zaměstnance propustí bez zákonného důvodu (tedy neplatně) a ten výpověď úspěšně napadne žalobou u soudu. V takovém případě se totiž pro zaměstnavatele náklady výrazně navyšují, mimo jiné i o náhradu mzdy,“ říká Anna Szabová, advokátka Deloitte Legal, která se na studii podílela.
Studie porovnává legislativu v daných zemích a pracuje s šesti porovnáními nákladů, v nichž reflektuje tři vzorové příklady propuštění zaměstnance na různých úrovních služební seniority a s různou výší odstupného, stejně jako rozdíly mezi zdůvodněným nebo nezdůvodněným propuštěním. Ve studii je zohledněno pouze propuštění ze strany zaměstnavatele, nikoli rozhodnutím zaměstnance. Studie také zahrnuje části nákladů připadající v jednotlivých zemích na odvody daní či sociální zabezpečení, tedy částky, které propouštěnému zaměstnanci vyplaceny nejsou.
Mezi šesti nejnákladnějšími zeměmi figurují Itálie, Švédsko a Francie, a to bez ohledu na to, zda je důvod výpovědi organizační nebo nikoli. Doplňují je Brazílie, Thajsko a Belgie u výpovědi z organizačních důvodů a Slovensko, Lucembursko a Irsko u výpovědi bez objektivního důvodu na straně zaměstnavatele nebo zaměstnance.
„Pro české zaměstnavatele je relevantní jen polovina příkladů, neboť zdejší legislativa nepřipouští dát zaměstnanci výpověď, aniž by byl dán některý z důvodů uvedených v zákoníku práce,“ dodává Szabová.
Podobná situace jako v ČR je také v Nizozemí, Lotyšsku, Chorvatsku či Slovinsku. Naopak v Itálii, Německu a řadě dalších evropských i mimoevropských zemí je výpověď bez existence objektivního důvodu přípustná. Související náklady se však v řadě z nich ve srovnání s případem výpovědi opřené o objektivní důvod zásadně liší.
Pouze Nizozemí a Velká Británie stanovily maximální výši odstupného při výpovědi z organizačních důvodů. V ostatních zemích, stejně jako v Česku, může být odstupné navýšeno nad zákonné minimum libovolně, dle vůle zaměstnavatele či jeho dohody se zaměstnancem.
Téměř ve všech zemích hraje klíčovou roli z hlediska nákladů na propouštěného zaměstnance jeho služební seniorita (tedy délka působení u dané společnosti). V ČR je podle seniority odstupňována výše odstupného při výpovědi z organizačních důvodů. Služební seniorita má v řadě zemí vliv také na délku výpovědní doby. Například v Belgii může v závislosti na služební senioritě přesáhnout i jeden rok.
Přibližně u poloviny zkoumaných zemí nejsou statutární zástupci společnosti před propuštěním chráněni. To platí i pro české jednatele nebo členy představenstva. Ti ze zákona nemají ani výpovědní dobu, ani nárok na odstupné, pokud si ho nesjednali ve smlouvě o výkonu funkce.
Ve většině zemí včetně České republiky se zaměstnanec, kterému byla dána výpověď nezákonně (zpravidla bez kvalifikovaného důvodu), může domoci pokračování pracovního poměru.
Jen v několika evropských zemích (Belgie, Finsko, Maďarsko, Dánsko, Lucembursko) má neplatně propuštěný zaměstnanec nárok pouze na peněžité odškodnění. A zcela výjimečně je před dáním výpovědi zapotřebí předchozí přivolení státního orgánu či soudu (Nizozemí, Ekvádor).
