O nás     Inzerce     KontaktVěrohodné informace z byznysu již od roku 2013
Hledat
Nepřehlédněte: Podnikání a koronavirus: omezení, náhrady...
Plánovací kalendář 2021
Zkušenosti podnikatelů v ČR
Vykročte vpřed: Pozoruhodné IT produkty 2021
Hlavní rubriky: Ekonomika, Podnikání, Investice, Reality, Lidé, Peníze, Technologie, Zkušenosti, Speciály

Slovník ekonomických pojmů

Praktické informace pro firmy

Tip: Jak vypadá kosmonautika za oponou

I když se na našich stránkách věnujeme především byznysu, tentokrát uděláme výjimku. Ale, vlastně, ne tak docela. I konstruktéři raket totiž museli na jejich vývoj někde získávat prostředky – a třeba i o tom je kniha Kosmonautika za oponou Stanislava Kužela, která právě vychází – a rozhodně stojí za vaši pozornost!

Kosmonautika za oponou, autor: Stanislav Kužel, vydal: Radioservis
Kosmonautika za oponou, autor: Stanislav Kužel, vydal: Radioservis
Kniha Kosmonautika za oponou je rozdělena do čtyř částí: Souboj konstruktérů, Kosmické nehody a katastrofy, Zvítězili nad vesmírem a Hvězdné Amazonky. První část začíná na konci 20. let minulého století v Německu a nabízí mimo jiné pohled na tehdejší aktivity Wernhera von Brauna, jehož cílem byl sice od začátku Měsíc, ale cesta vedla přes práci pro německou armádu... Další kapitoly jsou věnovány rozvoji kosmonautiky v Rusku a v USA, kam, jak známo von Braun po válce zamířil.

Další části knihy, jak už jejich názvy napovídají, jsou věnovány průběhu, pozadí i příčinám významných nehod při dobývání kosmu, zásadním úspěchům člověka ve vesmíru a ženám, které zásadně promluvily do kosmického výzkumu. Dodejme, že všechny části knihy jsou bohatě doplněny fotografiemi a věnují se z velké části životním příběhům aktérů pilotované kosmonautiky.

Co si o knize myslí lektor

Lektorem knihy je Jan Kolář, ředitel České kosmické kanceláře. Ve svém posudku mimo jiné uvádí: „Lidstvo vysílá své zástupce do kosmu již více než půl století. Za tu dobu se uskutečnilo několik set startů s lidmi, kterých se tak na oběžnou dráhu kolem Země či dokonce na Měsíc podívalo přes půl tisíce. Mnohokrát víc bylo vydáno článků v časopisech a knih přibližující veřejnosti tyto lety ze všech stránek. Výjimkou není ani česká knižní tvorba, která obsahuje několik desítek publikací s kosmonautickou tématikou ať již původních od domácích autorů nebo přeložených. Není proto snadné přijít s něčím novým, co by spolu s nezbytným opakování již známých faktů přineslo něco nového, co by zaujalo čtenáře zajímajícího se o dění kolem létání do vesmíru obecně a zvláště pak lidí. Autorovi se tento úkol podařilo zvládnout tím, že čtenáře seznamuje - vedle nezbytných faktů o technice, kolem níž se všechny událostí točí - velkou měrou i s lidskou stránkou řady osobností z kosmonautiky obou kosmických velmocí z doby její zlaté éry.“

Kolář se věnuje také jednotlivým částem knihy Kosmonautika za oponou. K té první uvádí mimo jiné: „Dominuje zde řada situací a dramatických mezilidských vztahů v době stalinismu a války, z nichž vzešla dvojice klíčových osobností sovětské kosmonautiky Koroljova a Gluška. Za jejich spolupráce ale i soupeření byl postaven raketový nosič s nímž dosáhla sovětská kosmonautika svých hlavních prvenství - první umělá družice Země, první živý tvor ve vesmíru a posléze i let prvního člověka na oběžné dráze.“

K dalším kapitolám poté v posudku píše: „Druhá část je tématicky věnována odvrácené stránce dosavadní historie a vymyká se časové chronologii. Dva tragicky skončivší lety amerických raketoplánů a smrt trojice astronautů NASA při požáru kabiny Apollo během pozemní zkoušky doplňuje popis dvou letů kosmické lodi Sojuz, při nichž jejich posádky zahynuly.

Třetí část se věnuje aktérům vybraných kosmických letů. Pět kapitol je věnováno kosmonautům a jejich startům v projektech Mercury a Gemini, s různou mírou stručnosti. Ze sovětského programu Sojuz vybral autor šest letů. Vedle Gagarinova letu a Leonova prvního výstupu do otevřeného prostoru pak čtyři, které se uskutečnily v rozpětí téměř deseti let.

Poslední čtvrtá část je věnována postavení žen v pilotované kosmonautice. Ta je - až na pasáž v úvodní kapitole o prvním výběru žen v USA - zcela věnována popisu osudů kandidátek kosmického letu v Sovětském svazu. Tato část zaujme demonstrací neracionálně zdůvodněné nechuti zařadit do sovětské posádky ženu. To je ukázáno líčením řady překážek a nedokončených příprav na let, kterým byly vystaveny uchazečky o kosmický let, které jinak zcela splňovaly všechny potřebné předpoklady.“

V souhrnném hodnocení knihy pak Kolář uvádí: „Na složení obsahu knihy je patrné, že je především věnována událostem a souvisejícímu zákulisí v sovětské a ruské kosmonautice. Dvojnásobně méně rozsáhlý je text o dění na americké strany. Pro publikaci je to ale přínosné, protože informace o dění a zákulisí americké kosmonautiky byly dlouhodobě lépe dostupné a v to velmi podrobně. Proto jsou informační zdroje, ze kterých autor při psaní o americké kosmonautice vycházel především domácího původu. To ale neplatí o sovětské kosmonautice, protože informační a propagandistická politika tehdejšího režimu způsobila, že valná většina údajů o tom, co se stalo v bohaté sovětské historii kosmonautiky, byla zahalena přísně dodržovaným tajemstvím. Na veřejnost se tak dostávaly a stále ještě dostávají důležité souvislosti a konání důležitých aktérů až s velkým zpožděním během posledních dvaceti let a to ještě roztroušené v různých informačních zdrojích, převážně ruských.“

V souhrnu publikace podle Jana Koláře přináší zajímavé čtení, o němž lze předpokládat, že si svoji cestu ke čtenářům najde.

Ukázka z knihy

Více než dlouhé povídání o knize vám jistě napoví ukázka z knihy, kterou publikujeme se souhlasem autora. Věříme, že vás ukázka z knihy o její kvalitě přesvědčí stejně, jako samotná kniha přesvědčila nás. Zbývá dodat, že knihu vydal Radioservis a vydání knihy finančně podpořila společnost Asseco Solutions. A nyní již slíbená ukázka:

Admirál Tengiz

Když se nad Afrikou zapálily brzdící motory Sojuzu 23, vzlétly vrtulníky se záchrannými četami, aby pátraly po přistávací kabině. Než ale vzlétl ten velitelský, došlo ke sporu – velitel záchranné jednotky podplukovník Silajev rozhodl vzhledem k počasí co nejvíce odlehčit stroje a omezil i počet lidí na palubě, včetně tehdy už generála Adriana Nikolajova a podplukovníka KGB Čekina. Ten ale odmítl opustit vrtulník, což podle pamětníků v mnohém ovlivnilo nadcházející nepředvídanou situaci. Ona přítomnost zástupce obávané KGB jakoby postavila každý krok záchranářů v možné nepředvídané situaci pod dozor tajné policie. Což se za patnáct minut po vzletu vrtulníků skutečně stalo. To nebylo nikomu příjemné a Nikolaj Čekin se rád do věcí míchal.

Krátce na to obdržely posádky pátračů informaci, že loď mine vypočtený bod přistání o sto dvacet kilometrů a bylo jasné, že stroje nedoletí včas…

 

Navigátor velitelského vrtulníku, který letěl podle zachycených signálů z lodi, náhle konstatoval: „Blížíme se k velkému jezeru Tengiz… Vypadá to, že loď přistála na jeho hladině!“

Někdo pak poznamenal: „To je zákonité – na palubě je námořník, tak musel sednout do vody, ne? Rožděstvenskij bude admirálem na Tengizu…“

Nikdo se však v ten moment nesmál – ale Rožděstvenskému se později jinak neřeklo, než „Admirál Tengiz“.

Bylo 17 hodin 45 minut UTC, což znamenalo 23 hodin místního času, když kabina Sojuzu 23 dosedla na „zem“, 195 kilometrů od Celinogradu. Ale přistání bylo jaksi měkoučké, kabina se houpala jako ve vlnách – ano, byli ve vodě! Jezero Tengiz není žádná louže. Leží v tektonické propadlině a má rozlohu 1590 kilometrů čtverečních. Obvykle pro slanost vody dvanáct až osmnáct procent zamrzá až v prosinci, ale tento rok zima a mráz přišly už v říjnu.

Záchranáři slyší hlas Zudova: „… soudě podle kolébání jsme přistáli ve vodě!“ „Je to tak,“ potvrzuje námořník Rožděstvenskij, „vlnobití je tak kolem dvou – třech ballů.“

Vítr vleče kabinu po zamrzající hladině jezera, asi osm kilometrů od severního břehu. Po odstřelení padáku ale horký modul probořil led a bokem, kudy chladná voda šplouchala do výstupního otvoru, ležel v ledové tříšti. Poklop nešlo otevřít, voda by se vevalila do nitra. To zatím nebylo nic hrozného. Zásoba vzduchu v kabině vystačila na dvě hodiny, ovšem nad hladinou se ocitl jen jeden ze dvou odvětrávacích ventilů o průměru dva centimetry. Zatím se sněhovou vánicí prodírali k místu přistání vrtulníky a posádky chvílemi nic neviděli. Všichni si uvědomovali, že záchrana kosmonautů nebude žádná legrace.

Ale rádiové spojení fungovalo a tak velitel záchranné skupiny podplukovník Bogatyrev dával kosmonautům pokyn, aby svlékli skafandry a oblékli si teplejší letové kombinézy a „vodní obleky“ Forel (Pstruh).

„Připravte se na evakuaci podle instrukcí k přistání na vodě!“

„Rozumím,“ odpovídá Rožděstvenskij.

 

Jenomže si uvědomili, že nelze otevřít výstupní poklop ve špici kabiny, který je z poloviny ponořený do vody. Ta by okamžitě natekla dovnitř a pokud by se oba neutopili, šel by ke dnu modul. Ven sice nemohli, ale zatím bylo v kabině tepleji a i když měli omezený přístup vzduchu jen jedním odvětrávacím ventilem (druhý byl na protější straně – pod vodou), takových pět šest hodin v lodi mohli v klidu vydržet. Zatím ještě nešlo o nejhorší variantu.

Posádka vedoucího vrtulníku Mi-8 konečně v té bílé mlze spatřila blikající světlo majáku Sojuzu, rozsvítila silný reflektor, ale rádiomaják hlásil, že modul už přeletěli. Vraceli se, ale už nic neviděli. Mezitím dole, v ledové tříšti, začínalo další dějství dramatu.

Slaná voda jezera pronikla do barometrického bloku kabiny a zapůsobila jako kyselina solná. Aktivovala pyropatrony a ty vymrštily – záložní padák! Ten se po dopadu na hladinu nasákl vodou jako houba a stahoval nešťastný kónický modul výstupními a ventilačními otvory pod vodu. A to už byl opravdu malér! Nejen posádce začalo docházet, že situace je mnohem vážnější, než se původně zdálo, že se hraje o jejich bytí či nebytí.

Konečně se vrtulník Bogatyreva dostal nad pohupující se kabinu. Náhle bylo jasné, že je třeba dostat se nějak k modulu, aby se zjistily možnosti evakuace. Ale jak? Nafukovací čluny zůstaly v Arkalyku, protože nikdo nepředpokládal, že budou potřeba.

„Náčelník operativně-technické skupiny podplukovník Silajev rozčileně bloudil očima po všech, kteří byli na palubě vrtulníku,“ vzpomínal na tuto situaci instruktor pro nácvik krizových situací Josif Davidov. „Pochopil, že to je jeho chyba – neprověřil vše před odletem. Pak se jeho oči střetly s mými.

Oblékej se a připrav se k sestupu, prohlásil. Vždyť ty jsi je připravoval na přežití!

Pokrčil jsem rameny a začal chystal oblek Forel.

V tom se do toho vmísil podplukovník Čekin: A proč on? Vy jste se nepostaral, aby tu byly hydroobleky a lodě. A on to má odnést za Vás?

Nikolaj Čekin měl pravdu, ale bylo třeba jednat. Vrtulník se znovu pokusil nalétnout nad tonoucí kabinu a šmátral reflektorem po ledové tříšti. Ale ne a ne ji objevit. Reflektory vytvářely jakýsi sněhový chomáč, který stroj obalil. A i když se podařilo uvidět probleskující majáček Sojuzu, vítr mával vrtulníkem se strany na stranu a pilotu se nedařilo udržet jej nad kabinou. Davidov seděl na prahu dveří Mi-8 oblečený do Forelu a uvázaný k záchranné sedačce, ale ve sněhové vánici se spustit dolů ke kosmonautům nedařilo. Navíc vrtulníkům postupně docházelo palivo a sedaly na břeh, vzdálený asi dvanáct kilometrů. Bogatyrev udělal poslední okruh a také přistál. Aby doplnil palivo.

Je třeba natankovat, vyčkat na lepší počasí… Ale co ti dva v Sojuzu? Vnitřní stěny kabiny se pokrývaly jinovatkou a ledovým škraloupem. Zudov a Rožděstvenskij šetřili kyslíkem, co nejméně mluvili a raději se přes zimu, která jim lezla pod oblečení, moc nepohybovali. Asi dvě hodiny po „odstřelu“ záložního padáku už posádka trpěla nedostatkem kyslíku, vydýchaný vzduch jim začal dělat potíže. Občas zapínali systém regenerace vzduchu, ale pouze na chvilku, elektřiny se začínalo nedostávat. Vypnuli všechna elektrická zařízení ve snaze ušetřit energii v palubních bateriích a v provozu nechali pouze malou lampičku a rádio, kterým udržovali kontakt se záchranáři.

Na břehu zatím zjistili, že na jednom z vrtulníků Mi-6 byly gumové čluny a obleky Forel. Dobrovolníci v čele s velitelem vrtulníku Nikolajem Černavským se na třech člunech vydali k Sojuzu, ale dorazil jen jeden – s Černavským. Ostatní proděravěly ostré úlomky ledu. Ale ani on nemohl kosmonautům pomoci a tak se dorozumívali ťukáním. Situace se měnila z vážné na zoufalou. K ránu Rožděstvenskij sípavým hlasem oznámil, že Zudov z nedostatku kyslíku omdlel. Protože se rádiová anténa postupně obalovala ledem a nořila se pod vodu se špicí modulu, taženou nacucaným padákem, bylo s kosmonauty ztraceno i rádiové spojení. Alespoň bylo jasné, že jsou zatím naživu.

Ráno se konečně vyčasilo, ale teplota spadla na mínus 22 stupňů. Černavský kousek od kabiny Sojuzu pěkně promrznul, ale v noci se už nedokázal vydat těch osm kilometrů zpět na břeh, který ani nebyl vidět. Až z Karagandy přilétl vrtulník pilotovaný zkušeným záchranářem podplukovníkem Nikolajem Kondratěvem, náčelníkem tamějšího záchranného komplexu. Vzal na palubu druhého pilota, potápěče, lékaře a jednoho ze záchranářů a Kondratěv nabídl i veliteli zdejší skupiny Silajevovi, aby letěl s nimi. Ten ale kategoricky odmítl!

„Vezmi Davidova!“ navrhuje Kondratěvovi fotoreportér TASS Albert Puškarev, který přiletěl s ním. „Jestli někdo chlapce zachrání, tak jedině on, který je vycvičil!“

Davidov sbalil své věci a nasedl do vrtulníku místo Silajeva a mířil k potápějící se kabině. Většina lidí na břehu Tengizu ale už rezignovala, mysleli si, že Zudov s Rožděstvenským jsou po smrti. Ale vysazený potápěč-záchranář potvrdil, že ťukání na stěnu ponořené kabiny naznačuje, že někdo žije! Problém byl ale v tom, že ji nešlo zvednout z vody a stabilizovat tak, aby kosmonauti mohli vylézt. Pokusili se tedy kabinu zaháknout a vyzvednout na kapronovém laně na břeh, ale Mi-8 neměl takovou nosnost, aby ji oderval ze zajetí ledu i s nasáklým a těžkým padákem, kterého se ne a ne zbavit.

 

Ale Kondratěv byl frajer. Po krátké debatě s Davidovým si vzpomenuli, jak nedávno ve Fedosii na Krymu zkoušeli vlek kabiny vodou na laně. Jenomže tento postup nebyl schválen, a v případě nehody by mohlo vše skončit u soudu! Na dlouhé dohadování s načalstvem ale nebyl čas, dole byli možná v bezvědomí dva kosmonauti a byl ještě šance je zachránit. Kondratěv se už nikoho neptal a jeho lidi šli na to. Výsadek zahákl lano za popruhy padáku a Mi-8 pomalu stoupal a vlekl kabinu rychlostí asi sedm kilometrů ke břehu. Riskoval, že se motory přehřejí, zadřou se a oni také skončí v ledové vodě Tengizu. Davidov z otevřených dveří letounu sledoval, jak se kabina postupně vymaňuje z ledového zajetí a klouže za nimi. Do kabiny se dral ledový vzduch, ale Kondratěv měl na čele kapičky potu. A ten mizerný, nafouklý a vodou nacucaný padák! V jednu chvíli, asi pět kilometrů od břehu málem vrtulník srazil do vody. Modul se opět ocitl pod hladinou. Jen blesková reakce pilota a jeho umění je zachránila. Za čtyřicet pět minut vrtulník s podivnými závěsem dorazil ke břehu. Konečně! Od přistání uběhlo dlouhých jedenáct hodin.

Poklop se konečně otevřel a Rožděstvenskij, kterého si zase jednou voda přitáhla, a Zudov lapali po dechu. Byli konečně na pevné zemi, živí, promrzlí, bledí, s kruhy pod očima, ale v bezpečí! Zabalili je do teplého oblečení, nalili je horkým čajem s vodkou.

Ale bylo potřeba udělat fotografii pro TASS!

Puškarev věděl jak na to – prosil Davidova: „Josif, pomožte jim postavit se k modulu! Ať vypadají jako kosmonauti a ne jako zdechliny!“

Tak vznikla fotografie Vjačeslava Zudova a Valerije Rožděstvenského u ohořelé a „omrzlé“ kabiny jejich Sojuzu na břehu Tengizu. A z průlezu kouká hlava jejich instruktora Davidova.

Je to fotka pro veřejnost, pro svět. Aby všichni věděli, že se vlastně nic nestalo…

* Ovšem tengizské dobrodružství mělo ještě dvě fáze dohry. Jak vedení nového CUP v Kaliningradu u Moskvy, tak „hlavní konstruktéři“ dodavatelských závodů součástí lodě Sojuz se snažili svalit neúspěch na oba kosmonauty. Dokonce to došlo tak daleko, že jim nechtěli udělit nejvyšší vyznamenání, pouze o stupeň nižší Leninův řád, ačkoliv jim podle pravidel za vykonání prvního kosmického letu náležela Zlatá hvězda Hrdiny SSSR. Ta, jak známo, spolu s titulem Letec-kosmonaut přinášela spoustu výhod oproti obyčejným občanům. Je paradoxní, že právě muži, kteří přežili svoji smrt (přičemž Zudov už podruhé!), měli být této cti zbaveni.

Ale zasáhlo velení vojenského letectva a po prověrce celého případu vyšetřovací komise oznámila, že kosmonauti i záchranné oddíly jednaly tak, jak měly, byť proti některým předpisům, protože jinak by došlo k neštěstí. A Zudov s Rožděstvenským svého „Hrdinu“ dostali. Podplukovník Kondratěv byl za záchranu posádky Sojuz 23 vyznamenán řádem Rudé hvězdy a námořníku Rožděstvenskému už nikdo neodpáral přezdívku Admirál Tengiz…

* Dvojice Rožděstvenskij a Zudov se už bohužel do vesmíru nepodívala. Ale jejich „privodněnije“, jak se hezky rusky řekne přistání na vodu, nakonec pomohlo výrazně zlepšit organizaci i vybavení záchranných čet. A urychlilo modernizaci samotné kosmické lodě Sojuz. Nicméně – v historii sovětské/ruské kosmonautiky to bylo první a poslední přistání na vodní hladině.

 

 


(10. 11. 2015 | redakce2)

Facebook Twitter
Komentáře, názory a rady

Zatím sem nikdo nevložil žádný komentář. Buďte první...

>>> Číst a vkládat komentáře <<<
©2013-2021 OnBusiness.cz, ISSN 2336-1999 | Názvy použité v textech mohou být ochrannými známkami příslušných vlastníků.
Provozovatel: Bispiral, s.r.o., kontakt: BusinessIT(at)Bispiral.com | Inzerce: Best Online Media, s.r.o., zuzana@online-media.cz
O vydavateli | Pravidla webu OnBusiness.cz a ochrana soukromí | pg(2163)